Historie Kendó
Kendó (剣道) má
původ v Japonsku dvanáctého století. V té době vznikla kasta
legendárních samurajů (武士), jejichž privilegiem bylo nosit a používat
pár mečů - daišó (大小). Ty se nazývali ódači (též katana 刀, dlouhý
meč) a kodači 小太刀 (též wakizaši, krátký meč). Umění boje s mečem
se nazývalo Kendžucu (剣術). Kodex tehdejších samurajů se nazýval
„Bušidó“ (武士道, cesta válečníka) a hlavní prvky tohoto kodexu byly
odvaha, loajalita, čest, vnitřní disciplína a stoické přijetí
vlastní smrti.
 Rozmach
umění meče nastal ve čtrnáctém století, v této době byla zahájena
tzv. éra válčících států. Toto období téměř nepřetržitých
vnitřních válek mezi jednotlivými knížaty trvalo přes 200
let od konce čtrnáctého do počátku sedmnáctého století. Právě
období válek přineslo rozvoj školám Kendžucu. Nejznámějším
šermířem této doby byl Cukahara Bokuden, zakladatel Kašima
šintó rjú. Současně s Kendžucu se rozvíjelo i umění rychlého
tasení - Iaidžucu
(居合術) - používající mimo jiné specifické techniky seku rovnou z
tasení.
Starým školám se říká rjúha (流派) a i ty, co byly více zaměřené na umění meče (Kendžucu), vyučovaly i další bojové dovednosti. V minulosti bylo takovýchto škol několik set. Každá
měla svůj specifický styl. Některé staré školy se zachovaly
dodnes v původní podobě, např. Tenšin Šóden Katori Šintó rjú (天真正伝香取神道流), Kašima šintó
rjú (鹿島新当流), Jagjú šinkage rjú (柳生新陰流), různé větve Ittó rjú (一刀流) a celá řada dalších.
Základním prvkem cvičení těchto škol byly formy – kata
(形) – tedy předem daná sestava pohybů, často pro dva cvičence (v této formě se cvičí i kata v Kendó),
je to tedy jakýsi simulovaný souboj. Zde je každý pohyb předem daný, jde o jakousi šablonu nebo sestavu. V kata byly tak "uloženy" veškeré techniky a specifické prvky té které školy a jejich neustálým opakováním a zdokonalováním si cvičenci pod dohledem učitele zlepšovali svoje bojové schopnosti a osvojovali si techniky školy, kterou studovali. Cílem tohoto cvičení
bylo perfektní technické provedení a příprava na vlastní boj. Kata je také duševní cvičení. Každá stará škola měla svou specifickou sadu kata.
 Období
válek skončilo ustanovením šógunátu začátkem 17. století.
V tomto období míru byly sepsány některé významné spisy, pojednávající
o Kendžucu/dó, jako o prostředku sebe-disciplíny a vnitřního
rozvoje a Bušidó. Mnoho z těchto prací ovlivnilo současné
Kendó a jejich význam je platný i dnes. Z tohoto období pocházejí
známí mistři meče a filosofové, jako byl Mijamoto Musaši (autor
Knihy pěti kruhů), Jagjú Munemori (autor díla Meč a Zen, kterým
se nechal inspirovat zenový kněz Takuan Sóhó v díle Cesta
zenu, cesta meče) a další.
V nové éře míru ubylo bojů na meče a někteří mistři té doby se domnívali, že samotné cvičení kata již nestačí a výcvik začíná ztrácet na realismu. Koncem 18. století tak byla zaváděna do výcviku boje s mečem nová metoda relativně bezpečného plnokontaktního cvičení a spolu s ní i sofistikované
ochranné pomůcky. Jednalo se o chrániče bógu
(防具) a bambusový meč šinaj (竹刀).
Díky těmto pomůckám bylo možné simulovat boj se skutečnými
katanami bez rizika usmrcení nebo zranění a bylo tak možné svádět tréninkové
souboje a nacvičovat různé techniky novým způsobem. Začátkem 19. století
je zaveden šinaj v podobě, v jaké jej známe dnes, tedy složený
ze 4 bambusových štěpin.
V roce 1868 došlo k tzv. reformě Meidži – šógunát byl zrušen
a moc se vrátila do rukou císaře, respektive jeho vlády. Skončila
tak éra feudalismu a Japonsko nastoupilo cestu do společnosti
mezi moderní státy devatenáctého a později dvacáteho století. Třída samurajů byla
zrušena a bylo zakázáno nosit meče na veřejnosti. V roce 1877
bylo novou japonskou vládou a armádou poraženo povstání samurajů,
čímž definitivně skončila jejich éra - samurajové bez pána
vstoupili do nové armády nebo policie, nebo se začali věnovat
jiné činnosti v nové společnosti. Začíná tak úpadek starých škol.
 Jednou z instutucí, kde se umění meče nadále vyučovalo a rozvíjelo byla nová policie, mimo jiné i Tokijská městská policie. Koncem 19. století a začátekem 20. století probíhaly aktivity, které směřovaly k převedení umění meče pro potřeby nové společnosti. Mělo být otevřené pro všechny a ne jen pro pár vybraných členů rozličných klanů nebo rodin. Mělo také být standardizované, aby výuka byla jednotná v celé zemi - ale také mělo čerpat ze starých škol a udržet si staré tradice. V
letech 1911 - 1912 byl zaveden výraz pro toto nové, transformované a standardizované
bojové umění - Kendó (剣道),
tedy cesta meče. Vzniklo syntézou několika starých škol, především
z větve Ittó-rjú. Kendó se po staletích stalo
přístupné celé veřejnosti, která tak mohla čerpat duchovní
odkaz generací samurajů. Byla ustanovena pravidla pro zápas
Kendó. Také byla zformována Nihon
Kendó Kata (日本剣道形), která byla unifikována a vybrána
z kata starých škol. V letech před druhou světovou válkou
si Kendó rychle získalo obrovskou popularitu a díky svým výchovným
aspektům bylo také zavedeno do školství jako povinný předmět
na základních a středních školách. Převážně spolu s japonskými
emigranty se také rozšířilo i mimo japonské ostrovy a začali
jej provozovat i cizinci. Podobně jako v Džudó jsou zavedeny
stupně pro žáky kjú (級) a "mistrovské" stupně dany (段).
Po roce 1945 a skončení druhé světové války bylo poražené Japonsko pod správou
spojenců, kteří zakázali cvičit téměř všechna bojová umění, neboť ta byla
militaristickým režimem využívána k podněcování nacionalismu.
To se týkalo i Kendó. Místo něj byla na čas
zavedena „sportifikovaná“ a v očích spojenecké administrativy
„politicky přijatelná“ verze Šinaj-kjógi, což byl jakýsi mix
Kendó a evropského sportovního šermu. V roce 1952 však byla
ustanovena Všejaponská federace Kendó (全日本剣道連盟, Zen Nihon Kendó Renmei)
a Kendó bylo obnoveno. Spojence se podařilo přesvědčit, že
Kendó již není hrozbou pro společnost a naopak může být pro
ni přínosem. Kendó bylo znovu zavedeno do škol a stalo se
v Japonsku jedním z nejrozšířenějších bojových umění.
 Kendó
se také v poválečném období začalo více šířit do ostatních zemí a stalo se celosvětově
velmi populární. V roce 1970 byla ustanovena Mezinárodní
federace Kendó, která združuje národní organizace z jednotlivých zemí a také se v roce 1970 konalo první Mistrovství světa v Kendó.
To se od té doby koná pravidelně každé 3 roky. Roce 1969 vznikla
Evropská federace Kendó, která se zabývá organizací a rozvojem Kendó v Evropě a některých dalších oblastech. EKF pořádá každoročně mistrovství
Evropy (s přestávkou v roce konání MS).
Od roku 1986 se Kendó
cvičí i u nás (začalo to v našem dódžó, více zde). Od roku 1998 je Kendó (spolu s Iaidó, Džódó a později také Naginatadó) u nás zastřešeno Českou federací Kendó.
V současné době cvičí Kendó na celém světě více jak 10 milionů
lidí.
|
